Archive for 2.6.2014

Rozhovor s kardinálem Miloslavem Vlkem

Dačický Karmel opět přivítal pana kardinála Miloslava Vlka, v posledním období hned dvakrát krátce po sobě. V postní době vedl duchovní cvičení u sester karmelitek a o velikonočním třídenní vedl liturgii. Neváhali jsme a položili panu kardinálovi několik otázek.

V Dačicích jste pane kardinále byl poslední dobou několikrát. Takže se Vám zde líbí?

V Dačicích se mi líbí, již před půl stoletím jsem zde měl pracovní kontakty. V 50. letech  jsem vystudoval archivnictví. Po absolutoriu jsem se stal archivářem v J. Hradci a měl jsem na starosti také materiály bývalého soudního okresu Dačice. Do budovy dačického kláštera jsem tedy jezdil tyto materiály zpracovávat.

V posledních letech jsem dačický Karmel navštívil vícekrát, neboť jsem sestry znal již z jejich působení v Praze.

Jak vypadá Váš denní program u sester na duchovním cvičení? Jaké téma jste pro letošní exercicie zvolil?

Sestry časový program připravily samy. Po mši sv. a snídani byla první meditace, po obědě druhá meditace, mezitím společné modlitby, svátost smíření, duchovní porada. Do jejich duchovního zaměření, do jejich karmelitánské spirituality, jsem nevstupoval – na to maní své odborníky, ale snažil jsem se jim přinést to, čím žije církev dnes v době po II. vatikánském koncilu. Téma bylo: Duch svatý, který vede církev dnes. V posledních 50 letech je velmi zřetelně vidět, že církev je vedena Duchem svatým.

Na setkání se sestrami bylo oslovující, když se v rozhovorech ukázalo, že několik sester jsou vlastně konvertitky a že některé pocházejí z ateistických rodin. Samy tedy velmi konkrétně dokládaly z vlastní zkušenosti působení Ducha svatého v jejich vlastním životě: z ateistické rodiny – na Karmel!             

V době komunismu nebyla cesta ke kněžství vždy jednoduchá. Jak to bylo ve Vašem případě?

Po maturitě na Gymnáziu J. V. Jirsíka v Č. Budějovích v roce 1952 jsem se rozhodoval, co budu dělat, neboť na vysokou školu jsem se nedostal kvůli tomu, že jsem odmítl vstoupit do svazu mládeže. Vyrazil jsem na pouť na Lomec u Bavorova, kde jsem si chtěl vyprosit světlo pro další orientaci ve svém životě. Při mši sv. se z 1. listu sv. Petra četla věta: „Pokořte se pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil, až k tomu přijde čas“.

Šel jsem tedy nejprve do továrny Motor Union v Čes. Budějovicích, absolvoval jsem dvouletou vojenskou službu a v roce 1955 jsem se dostal na Filosofickou fakultu v Praze, kde jsem studoval archivnictví. Po dokončení v r. 1960 jsem pracoval 4 roky v jihočeských archivech. V r. 1964 jsem si dal se schválením internovaného českobudějovického biskupa Josefa Hloucha přihlášku do semináře. Po vysvěcení na kněze jsem se stal jeho sekretářem. Poté jsem působil 10 let ve farnostech na Šumavě: Lažiště a Rožmitál pod Třemšínem, kde mi komunistický režim odňal tzv. státní souhlas k veřejnému kněžskému působeni, a tak jsem si musel  hledat civilní práci.

Přinesla Vám doba, kdy jste nemohl konat kněžskou službu, také něco pozitivního, z čeho třeba čerpáte dodnes?

Byl jsem smutný, že jsem nemohl vykonávat své poslání a ptal jsem se Pána Boha: „Pane, proč?“ Při pohledu na kříž se mi postupně vynořovala odpověď: „Protože tě mám tak rád“. Mně to nejprve pobuřovalo, ale postupně jsem pochopil: Ježíš na kříži se v této situaci stal Veleknězem: přestože  měl nohy a ruce přibité a nemohl nic dělat, ani chodit ani žehnat a téměř ani mluvit. Já jsem si uvědomil, že ve své situaci jsem podobný svému Veleknězi… Když jsem tehdy nemohl veřejně nic dělat jako kněz, byl jsem mu podobný. Toto poznání mi přineslo velkou radost. Komunisté nás kněze chtěli navzájem izolovat, ale já jsem se řídil veršem na prvních stránkách Bible: „Běda osamocenému“. Navštěvoval jsem proto společenství chlapců z hnutí Fokolare, v jehož spiritualitě je centrálním bodem kříž – Ježíš ukřižovaný a opuštěný. Zde jsem v síle Kristova kříže prožil a nikoli pouze „přežil“ 10 let. Jednalo se o velmi plodné období mého života, o velmi hlubokou duchovní formaci.

Nebyl jste někdy na pochybách nebo neměl jste strach z pronásledování?

Máte pravdu, ale člověk musel riskovat, aby nezůstal v osamocení a duchovně nezahynul. Viděl jsem, že slovo Boží funguje. Tehdy jsem se nedostal na vysokou a najednou, když jsem se držel Božího slova, absolvoval jsem dvě. A právě na slovo Boží  jsem se spoléhal v těchto dobách a držel jsem se společenství, ačkoliv zde určité riziko bylo. Komunisté navíc věděli, že mám přátele na západě a že se o mně ví. Když mi vzali souhlas, psali o tom i v Západním Německu.

Nemyslíte, že v něčem byla doba komunismu pro společnost prospěšnější než dnešní doba svobody? A neplatí to i pro nás křesťany?

Pod tlakem a v pronásledování se křesťanům nežije až tak špatně, protože nás nebezpečí dává dohromady. Museli jsme se více „nasadit“, s určitým dobrodružstvím. Prožil jsem mnoho krásných chvil s mladými lidmi v lesích a horách.

Pádem komunismu se otevřely velké prostory svobody, velké možnosti aktivizace církve. Zjistili jsme, že nemáme dost sil na to, abychom všechny tyto možnosti využili. Zdálo se, že lidé, např. disidenti, kteří se v dobách komunismu pro církev hodně angažovali, se po pádu komunismu k církvi. Ekonomové a pragmatici, kteří se ujali politické moci, naorientovali dobu směrem k zisku, k blahobytu, ovšem bez duchovních základů. Pan Klaus jednou, když jsem mu v televizní debatě říkal o nutnosti transformace srdcí lidí, prohlásil: „Neznám transformaci srdce“. Stínem této doby je, že nemá duchovní hodnoty, že lidé nedokáží využívat dobře a nezávisle svou svobodu, protože se nechávají ovlivňovat médii a nedovedou rozlišovat pravdu, nemají samostatné myšlení. Jistě, každý má právo na svůj názor, ale nesmí jej zaměňovat názor za pravdu. Člověk nesmí dělat všechno, co chce, bez ohledu na zdůvodněné uvažování. Pokud nerespektuje pravdu, není svobodný.

Problém je, že demokracie vznikla v době, kdy hodnoty jako úcta k stáří, solidarita s druhým byly samozřejmostí. Dnes tyto nepsané hodnoty nejsou přijímány. Ani lidé s politickou zodpovědností to často nerespektují, a většina lidí mlčí a nechává se ovlivnit vším možným. To vidíme např. i v otázce církevních restitucí. Majetek sice vrátit chtějí, ale diktují, jak jej máme využívat.

Na druhou velikonoční neděli byl svatořečen papež Jan Pavel II. Zanechal nám, a to nejen křesťanům, velké poselství. Která vám dnes připadají nejdůležitější?

Byl otevřeným papežem vůči druhým. Jeho typický úsměv, rozpřažené paže. Hodně cestoval po světě, komunikoval s politiky, mládeží. Účastnil jsem se setkání v Manile na Filipínách, kde bylo přítomno asi 5 milionů lidí. Vzpomínám si na zážitek, kdy jsme stáli na velkém podiu. Dole byla mládež a zpívala rytmické písně. Jan Pavel II. se začal v rytmu písní pohybovat a kardinálové se divili, co se děje, a po chvíli se přidali. Uměl navíc nejen komunikovat, ale i naslouchat.

Nedávno jste byl na setkání českých biskupů „ad limina“ (k prahům apoštolů) s papežem Františkem. Co Vás na tomto setkání překvapilo či oslovilo?

Několikrát jsem byl doslova šokován. Při setkání s biskupy si nás posadil do kruhu a sám si sedl mezi nás doprostřed, na stejnou úroveň. Pan kardinál Duka vstal, aby měl oficiální projev, a papež František mu řekl: „Sedněte si, je to pohodlnější!“ Tím vytvořil pohodovou rodinnou atmosféru. Položili jsme mu otázku: „Jak se papež modlí?“ Velmi oslovující byla jeho odpověď , že např. večer má každý den hodinovou adoraci před Nejsvětější svátostí, byť je časově vytížen. Na generální audienci mě šokoval, když prohlásil: „Kardinál Vlk, velký bojovník za práva a pravdu!“

Po návštěvě ad limina byla kardinálská konzistoř. Papež mě šokoval tím, že přišel již 20 minut před začátkem a zdravil se s přicházejícími kardinály. Když jsme o přestávce šli na kávu,  on šel s námi a každý měl k němu volný přístup.

S papežem Františkem jste se ale setkal již dříve…

Po jeho zvolení papežem se mu představovali kardinálové, kteří se nezúčastnili konkláve. Když jsem se mu představil já,  okamžitě zvedl ukazováček a řekl: „Á, lavavetri“ (umývač oken). Ptal jsem se ho: „Svatý otče, jak to víte?“ Řekl, že četl můj životopis ve španělštině. Poté, co jsem se stal biskupem, dali jsme dohromady na popud milánského kardinála Martiniho francouzskou knihu: „Umývač oken, arcibiskup pražský“. Kniha byla přeložena také do španělštiny…

Máte dnes čas na nějaké záliby?

Čas na záliby jsem příliš neměl. V mládí jsem sportoval, spíše rekreačně. Mým koníčkem bylo kdysi překládání duchovní literatury, hlavně z italštiny, která je mezinárodní řečí církve. První cizí řečí byla němčina, čtu a rozumím francouzsky, trochu rusky.

Co Vy a moderní technologie?

Papežové doporučují užívání moderních technologií. Již dříve jsem si zřídil webovou stránku www.kardinal.cz, kde komunikuji s lidmi, kvůli nedostatku času spíše jednostranně.

Probíhají přípravy na 600. výročí upálení mistra Jana Husa. Máte přehled, co se nyní řeší?

Byla znovuobnovena husovská komise, která má za úkol prezentovat osobnost Jana Husa bez falešných přemaleb jak s jeho pozitivními, tak i negativními stránkami. Každá doba jej líčila po svém. Jirásek, kterým byla odchována dnešní starší generace, psal o Husovi romány, jejichž postavy nebyly vždy založeny na historické pravdě. Komunisté z něj zase udělali sociálního reformátora.

Z pozice ministranta si nemohu odpustit otázku: Jaké chyby se z Vašeho pohledu v dnešní době dělají při mši sv. nejčastěji?

Liturgie má být společenství, kdy kněz má usilovat o to, aby do něj vtáhl všechny zúčastněné. Je činností Krista – hlavy a jeho mystického těla. Když kněz zdraví: „Pán s vámi“, mají lidé cítit, že jim něco oznamuje. Homilie má být rozhovorem s lidmi, a ne přednáškou. Já mám ve zvyku mít ve společenství několik bodů a dívat se na ně, vést s nimi virtuální dialog.

Máme dobu velikonoční. Jak zní Vaše poselství farníkům z Dačic a okolí?

Velikonoce jsou vrcholnou dobou liturgického roku. Smrt a zmrtvýchvstání Krista jsou největší událostí dějin. Poselství zní: „Nejsi sám tváří v tvář zlu, ale za tvými zády stojí Kristus zmrtvýchvstalý, přemožitel smrti, vítěz nad zlem. Toto si vezmi do svého života, prožij zkušenost s tím, že to tak je, abys byl naplněn nadějí. Bez naděje se život žije v temnotě.“ O Velikonocích ve křtu nebo při jeho obnově dostáváme dar Ducha svatého a jím jsme doprovázeni.

Otče kardinále, děkujeme Vám, že jste si udělal čas pro Farní listy a naše farníky a děkujeme Vám za rozhovor.